V pravěký čas, kdy lidé se zvěří bydleli v skalách, pralesů šeři, kdy hruď jich kůže medvědí kryly, symboly bojů, moci a síly,
duch jejich vzplál kdys’ požárem vzdoru. Tehdy byl Zeus pánem všech tvorů. V rozkoších, tancích, při dobrém víně bohové žili rozmarně, líně,
sotva že na svět vzpomněli časem v objetí bohyň se zlatým vlasem. A dole lidé s obřími těly zkoušeli luky, brousili střely,
s horečným chvatem snášeli skály, kupili hory v oblačné valy, vášní a touhou divokou hnáni, utkat se s bohy v ruce se zbraní,
svrhnout je k zemi a samy sebe učinit bohy, zmocnit se nebe. Zprvu se bozi vzpouře té smáli, teprv, když obři k nebi se hnali,
vstali od stolů, s kalnými zraky, vzali své zlaté luky a praky, oštěpy lesklé, zázračné meče, vrhli se směle do kruté seče,
však, běda, slábi, neodolali útoku obrů, již slézaly valy. Děs hrozný zmocnil bohů se nyní, v zmatku se shlukli v Olympu síni,
bezradni, chabí, mdlí, bez pomoci, vydáni v pospas titanů moci. A obři, zpiti úspěchem boje, zdvojili s křikem útoky svoje,
metali šípy, vrhali skály na brány hradu, jež těžce lkaly, jak v divé bouři, vichřice vání, v poplašném řevu, řinčení zbraní,
a bozi chvíli zřeli již děsnou, kdy v temno jícnu podsvětí klesnou. Tu již, když bozi prchali s hlukem, Apollo přiběh’ se svojím lukem,
a jeho strašné, vítězné střely klestily dráhu obřími těly. Marný byl odpor titánů každý, zmoženi, zbiti, zlomeni navždy
klesali s výší zděšeně zpátky v smrtelných stonech v klín Země – matky. Ukončen boj. – Tvrz titánů padla. Lid byl živ lovem, chopil se radla,
stavěl si chýše v úkrytech lesů, k nebesům hleděl v posvátném děsu. I zželelo se Foebovi lidu, a by ozářil nezměrnou bídu,
věnoval světu lýru svých písní, by měl v ní družku v bolu a tísni. Od chvil těch hudba lidstvu je duší, v ní ono blízkost Boha vždy tuší,
stává se obrem, k Olympu stoupá, v záplavě zlatých světel se koupá, nad svět, nad bohy svými se vznáší ve sféry hvězdné, čistší a krasší.
Cookies on Poetry Cove