Když večer stařecký se k mladé zemi sklání,
a stíny setmělé se shromažďují v pláni,
zřím, kterak duchové se rojí mezi mraky.
A v šedých haluzích a šerém vzduchu kvílí,
a mezi jasany se zastkví šat jich bílý,
jejž zvolna vláčejí za sebou polní stezkou.
Ó, tmavé přízraky! Ó, tmavé zjevy země,
jste moje myšlénky, jež přicházíte ke mně,
bledému poutníku, jenž v noci bloudí krajem?
Vždy, když se večer mdlý nad zemí sklání tiše,
kráčíte neslyšně kol mojí chudé chýše
tam, odkud nemohou se vrátit naše duše.