Stesk jímá přírodu, když rezavě se šatí,
a vánek lítostně si toulkou v polích zpívá,
strun mysli nálada se dotkne zádumčivá,
že musíš na léta již zvadlá vzpomínati.
Jdou rozpomínky, jdou, jak oblak v šeď se tratí,
ó, chorá oblaka, jež obzor října mívá,
když léto odlétlo a na zahradě stlívá
jen slunečnice terč, jejž západ marně zlatí.
A usnul včelí ples i listí hovor čilý,
a vody smutné jsou a mlha vřesem pílí,
jak by se rubášem kraj halil zmírající.
Tu v nitru rozjítří se spící žití rány,
sny, touhy, naděje, jež v urnu srdce dány,
a které probudil vzdech října žalující