V mých smutných večerech, v nichž luna zhasíná,
andělské akkordy do nitra klesly mi
těšící nadějí mou duši zmučenou,
již husté závěje svou tíhou pohřbily.
A v šerých pralesích lilie rozkvetly
a bledé naiady na březích zpívaly,
a zlatí andělé rozžali svítilny
a žhavé planety se nebem rozlétly.
Jen moje srdce mdlé, jak růže zmrazené
se k zemi chýlilo, co duše jásala
o štěstí nadzemském, jež v nebi svítilo.
Má zlatá krajino! Já znám tvé bolesti
a chci tě skonejšit svým zpěvem unylým,
bys jednou usnula na věky pohřbena.