Ach, bože, kolikrát
vzpomenu na ten sad,
na ten sad, sad ztemnělý,
kde jsme se rádi měli.
V diskretním zátiší
tesklivých cypřiší
stuleni k sobě jsme dleli,
v polibcích umříti chtěli.
Srdce nám zpívalo,
proč, samo neznalo,
svět v luny závoji mdlém,
zdál se nám čarovným snem.
Zanikl starý sad,
druh našich promenad,
zapadl, zanikl v tmy,
zbyli jsme tady jen my.
Však leckdy za šera
jarního večera
cítíme v srdci ten sad
opět se rozechvívat...