Jak ticho je v jizbě.
Všichni odešli z jitra,
poněvadž tušili dávno,
že sřítí se klenba.
Já chodím a přemítám stále
a vyndavám zapadlé dumy
ze staré hromady smetí,
jež zanechal v koutě můj praděd.
Vítr klepá na okno
a klenba se pozvolna řítí, –
bledé paprsky luny
sklouzají po žlutých stěnách.
Sedím u svého stolku –
a hledám vzpomínky dětství –
Vím, chatrná klenba se řítí,
tož, ať už se sřítí radš’ na mě...