Je trudná odevzdanost starých domů
a zeleň zahrad věkem šedivá
i zasmušilost arkádových dvorků,
kam z okna snad se nikdo nedívá.
Tam jako ve snách zatoulá se slunce
a pozlacuje zdivo úsměvem.
Je chmurný dům a besídka i cesty
a sirý sad bdí zamyšlen a něm.
Klid straší tu jak v klášternické chodbě...
Tvář pohladí ti kolemjdoucí chlad.
Jdeš ze síně v síň po špičkách, jdeš tiše,
jen aby dávné stíny mohly spát.
Tak teskně čeká v prostředí již cizím
ten stařec až se skonu dožije
a místo něho vyroste dům nový,
jenž přítomnosti ruchem ožije.