Ve stínů zátiší, kdes pod pavučin tkání,
sní pastel, rytiny a medajlonek zlatý.
Sem oknem z večera se vkrádá Západ vzňatý,
když v lože plamenů se slunce k spánku sklání.
Toť svátek vzpomínek. Zjev dobrodružné paní
a dívčí postavy, jež z kdysi šaty mají,
a muži v parukách, jimž oči vášní plají,
z mlh doby zaniklé se noří znenadání.
Čar slunných, bývalých jar ožívá tu znova
– snů zvadlé příběhy i vůně náladová –
v těch starých obrazech, jež ze sna procítají.
A stíny vybledlé se stávají zas těly,
je slyšet jejich smích i pláč, jímž dřív se chvěly,
jež však teď nadarmo se rodí, umírají.