Kráčel jsem ulicí živou, z večera, v jesenním šeru, ulicí rušného města, zvířenou povozy, lidmi, zpestřenou maskami tváří, těhotnou nervosním shonem.
Výkladce lákaly leskem bohaté výzdoby šperků, promenad hvězdy se skvěly, šuměly vlnami šatů, život se zmítal a kypěl v liniích zpijivě čárných... Pojednou pohled můj zbloudil
k místu, kde skupina lidí v barvité směsici lpěla, poutána nezvyklým zjevem: za okno bez lesku, matné, pro úsměch ulice vsazen
vznešený africký orel, nádherný mohutný letec. Pohledem opovržlivým měřil si pitvorné tváře, zoban měl napřažen k ráně, hlavu měl vztyčenu hrdě,
na noze, bohužel, kruh měl, kruh, jenž je odznakem rabů... Stanul jsem před smutným oknem, stanul jsem v obdivu němém,
necítě soustrasti v nitru, s ubohým, nebohým vězněm; pohled přec’ jeho mi hlásal, na noze kruhem ač sepiat, orlem že zůstal a bude,
v jařmu byť kejklířů mrzkých. Vzpomínal: vzpomínal horstev, nad nimiž mocně se vznášel, vzpomínal lupů, kdy směle přepadal bojácná stáda,
vzpomínal daleké vlasti, volné a krásné a světlé... – Jiné přec’ bylo to slunce, orle, viď, orle můj bědný, nežli zde záření ulic, všední a nízké a plané, jiný byl život, než tady, zdravější, svobodný, velký!
Nad horstvy, nad lidmi kroužit, býti svým pánem i bohem, brázditi propastný blankyt o závod s bouřnými mračny, neznati nic nežli volnost,
volnost a sílu svých spárů!... Nyní zde ukován dumáš, v rozmachu síly své chycen, ubohý, nebohý orle, krutý to pro tebe úděl, výšiny velmože spoutat, k posměchu protivné láji.
V zajetí potupném skonáš... Marno je nad tebou tesknit... Útěcha smírná přec’ blaží: Skonáš! Kde?... Nevím... Však jistě
s pohledem orla!
Cookies on Poetry Cove