V šedivém vzduchu jeseně
prší zdlouhavě
na spustlý a zarostlý hřbitov.
Stromy se lesknou – – –
jak tichý pláč šumí a šumí
do chmurného nebe.
A slunce, jak tragický náhrobek
toho kraje, jenž vzlyká,
smutečním závojem hledí,
lhostejně, kalně –
jak sirotci snů se modlí
ve vysoké trávě – – –
Myšlénky rojí se v hlavě
podobny havěti červů.
Chlad hrobu rozpíná paže
poslední lásky.
Jsem hrobka, již otevřel vítr
do deštivé noci.