Na výši blankytu stojím,
čekám a čekám a čekám,
co mi as přinesou bozi,
co mi as přinesou světy,
co mi as přinesou lidé.
Nade mnou dramata bohů,
vůkol mne dramata světů,
pode mnou dramata lidí.
Úchvatné dění
souvislé od věků k věkům,
od hvězdy k hvězdě,
koloběh zákonů věčných,
kterým Vše podléhá v shodě.
Drobounký pozemský atom,
nazvaný člověk,
vnímati z daleka může
vodopád věčný,
který se nespoután řítí
nesměrným věčnem,
vítězně pěje.
Souzvuku Všeho!
Na výši blankytu stoje v hlubinách stojím,
v místech, kde mlčení vládne, promlouvá všechno
k lidskému duchu.
Není již přehrady žádné,
která by bránila splynout
veškeré hmotě
v jediném prazpěvu ducha
neskončitelném,
v kterém i nejmenší atom
cítí se částečkou božství,
sférickým zvukem!