Zachází krvavé slunce mých marných dnů,
ruce své usláblé k němu již nezvednu.
V zahrady věsí se smutek zas večera,
na cestách uvadlá květů tlí nádhera.
Jen u zdí klášterních noční sní fialy,
jež k hvězdám toužebné kalichy rozpialy.
Molové nápěvy zpívá kdos za vodou,
kajících zástupy v dálku to tiše jdou –
Cítím jak záhrobí blíží se chimera
jak hudba měsíční přes vody jezera –