Pracovní stůl můj se vznáší v prostoře hvězdné. Vůkol něj jasice srší, planety krouží, sluneční světy.
Nikde ni délky ni šířky, hloubky ni výšky. Nad stolem ruka má tápe s plamenným pérem, mlžiny mléčné to dráhy přes stůl se valí; plamenným pérem v ně vepsat snažím se báseň,
kterou bych vylíčil v kráse Orion čárný. Mlžiny přes stůl se sunou, závity v propast se valí, plamenné péro je trhá, spaluje v žáru, nemůže vyrýt run skvělých, které by zachytit mohly
paprsek nebeské krásy, jíž se skví Orion zářný. Divoce bují má hlava. Hvězdný prach oči mé hasí, ústa se vzpínají marně,
z etheru číše by pila vesmíru moudrost a sílu, jež by se výrazem staly souhvězdí mého. Vznešené souhvězdí jasné, planoucí hranici lásky,
z něhož se zrodila kdysi životem úrodná země, na které po mnoha změnách k životu procitnul člověk, slávu tvou, vznešenost, krásu vepsat bych v blány chtěl věčna,
opilý vesmíru piják, nadhvězdný tulák; sešli mi znamení svoje, pomoz mé chábnoucí ruce, propůjči sílu a pevnost žhavému péru, vzývám tě, souhvězdí šťastné, rodičko planety naší,
zázračné lůno. V prostorách ticho a bezdno. Hvězdy se rodí. Pojednou na stůl mi klesl zářivý obraz:
Orion paprsek seslal, vepsal sám v mlžiny hvězdné zázračné runy obrazem souhvězdí svého.
V opojné hrůze a kráse třeští má hlava. Péro mé v propast se kácí, ruka má zmateně hledá oporu v hvězdách. Tajemstvím věčného světla zahlcen řítím se bezdnem
v povětroň nádherný změněn, který se na cestu vydal ke skvoucí Zemi.
Cookies on Poetry Cove