Sonety.

My jsme žili v ustrašení stále, naše srdce byla jako led, naše mládí uplynulo v žale, v našich sadech svadl touhy květ.

Nyní cestou vlečeme se dále, o záhadách hovoří náš ret, a tak jdeme stále dál a dále, místo napřed, jdeme vlastně zpět.

A dny míjí v bolesti a zlosti, a pod vichry vypadal nám vlas, naše kraje jenom smutek hostí. Je to krutý, zatracený čas!

A pak jednou najdou naše kosti naše děti, které pohřbí nás! Srdce vřelé skrýváme pod šaty, květiny, jež kdysi kvésti chtěly,

známe lidi z paláce a chaty, naše oči nekonečno zřely. Ale naše ruce pouty spjaty, prchl nápad, který býval smělý,

veliké jsou dneska naše ztráty, naše voje dneska odumřely. V našich krajích pustý vítr duje, v našich duších zhasla jiskra k práci,

naše duše duší nelituje. Až pak jednou naše těla klesnou, až se jednou duše utrmácí, pak se vrhnem v propast tmavou, děsnou.

Snad je tím vinen měsíc bílý, jenž korunoval naše snahy, snad jsou tím vinny krásné víly, jež sedaly před naše prahy.

A větry, liteře z dálky pílí, nás poučily velmi záhy, že každý smutek, který mýlí, je zádumčivým duším drahý.

A všechny naše sladké dumy, jež před našimi zraky pádí, jsou jenom oblakové tlumy, jež zastínily naše mládí.

A nářek náš se zvolna tlumí: Oh, kdysi jsme se měli rádi! Tak zlomili jsme svoje srdce vřelé, teď svědomí se v naši lebce zvedá,

a naše srdce malátná a bledá se rozutekla v skrýše osamělé. Tam bloudí roklí v noci zrůžovělé, a jedna druhou trpělivě hledá,

ač ví, že žádná odpovědi nedá, a cesty že už ústí v strže ztmělé. A na nebi se leskne luna siná, a v tmavém hvozdu kalný nářek zpívá,

a v tmavém hvozdu kalný nářek šílí. A duše zvolna na vše zapomíná a jenom s pláčem hvozdu tiše kvílí a těžkou hlavu v bledé dlaně skrývá.

Kam prchly doby. Mnozí zhasli z nás. A v zbylých srdcích velké hořko zbývá, a každý čechrá nervósně svůj vlas, jenž zádumčivě přes oči mu splývá.

Neb zhasly slzy, ochrom vášní hlas, a každý smutně před sebe se dívá, je život zlý a plamen lásky zhas’, a kostlivec na prahu vážně kývá.

A nikde v celém těle tolik síly a nikde naděj v cizí záchranu, cit lásky klne, choré srdce šílí, a hlavy mdlé se kloní na stranu,

a bledá ústa jenom tiše kvílí: „Slyš, brachu, dneska z lože nevstanu.“ Já musím celý život lkáti, já dusné vůně dýši,

a vichřice když sen můj schvátí, šedivé básně píši. Pár lidí sotva že mne slyší, a druhé nechám smáti,

mne baví život v tajné skrýši, kde mohu dlouho spáti. Zde vidím velké hvězdy plavé, jak z propastí se noří,

a slyším křiky mihotavé na vlnách tmavých moří a vidím svoje srdce lkavé, jak na pobřeží hoří.