Kraj monotonní, v mlhách rozteklý,
jak oprýskaný, starý akvarel –
šedivá alej, stromy bezlisté
a úzká stezka, kudy nikdo nejde,
než koho tíží nevyslovný smutek.
Tam tichý vítr v svadlé trávě šustí
a bílý měsíc svítí na zdech mlýna,
jenž velmi dávno, dávno doklepal...
A nebe šedé jako z olova,
a listí šedé jako z ocele
v tom tvrdém tichu, které nezlomil
už dávno drsný výkřik poutníka.
A bílý měsíc svítí v oknech mlýna.