Kraj monotonní, v mlhách rozteklý,
jak oprýskaný, starý akvarel –
šedivá alej, stromy bezlisté
a úzká stezka, kudy nikdo nejde,
než koho tíží nevýslovný smutek.
Tam bludný vítr v svadlé trávě šustí
a bílý měsíc straší na zdech mlýna,
jenž velmi dávno, dávno doklepal...
A nebe šedé, jako z olova,
a listí šedé, jako z ocele
v tom tvrdém tichu, které nezlomil
již dávno drsný výkřik poutníka.
A bílý měsíc straší v oknech mlýna.