Snad uzřím jednou vysněné kraje;
kraje míru a štěstí.
Mé srdce křičí z pouští.
Možná, že zahynu hlady.
A bílé hvězdy se stvoří
v nejčistším nebi.
Louky omamně voní
zlaceným vzduchem....
A duše má staví svou salaš
na nejvyšším temeni vrchů,
odkud je největší rozhled.
Tam stojí jak kamenná socha,
ruce zdvižené k nebi,
a září do temnot.