Popelavé mraky oblohou se ženou,
z šedivého nebe dešť se v proudech valí,
nad mou hlavou stromy tmavou střechu klenou,
kterou kdysi zlaté svity pronikaly. –
Bože, jak se všechno nachyluje k zemi.
Jak ty větve stromů k zemi smutně visí,
a ty stezky v lese, kterak mlčí němy,
ač se ozývaly v zlatých časech kdysi.
Kterak žalný vítr v těchto lesích vane,
kterak druhdy byly jejich písně šumné.
Ach, můj Bože, Bože, co se ještě stane,
nežli moje štěstí bude dlíti u mne?....