Je půvab v přírodě, když v žluti zdá se pláti,
a měkce, kajícně spleen větru v stromech zpívá
a vůně ze zahrad vlá trpká, zádumčivá,
že musíš na zhaslá si léta vzpomínati.
Jdou rozpomínky, jdou, jak oblak v nic se tratí,
ó, chorá oblaka, jež blankyt v říjnu mívá,
když léto odlétlo a na zahradě zbývá
jen slunečnice terč, jejž západ něhou zlatí.
A zmlkl ptačí ples i listí hovor milý,
a vody matné jsou a mlhy vřesem pílí,
jak by se rubášem kraj halil zmírající.
Tu v nitru rozbolí se spící kruté rány,
sny, touhy, naděje, jež v urnu srdce dány,
a které vzbudila zlá vůně zmamující.