Sad v stráni rozkvetl a ptačím zpěvem zněl,
kraj našich illusí ve zlatém světle stál,
a ověnčený Máj, když kolem villy jel,
do našich okenic se rozmařile smál.
Zda sobě vzpomínáš? Když Jara vonný sen
modravou záclonou do jizby naší dech’,
k Tvé harfě, stvořené pro prsty Princezen,
si mlčky usedl a plakal v arpeggiech,
má duše jásala, když akkord tvůj jí chvěl,
jak slunce bronzové zpod mraků mojich dum,
a zástup křídlatých andělů přicházel
žehnati lásce mé a mojim pohledům.
A mnoho přešlo let... Svět opět zpěvem zněl,
kraj našich illusí ve tmavém stínu stál,
a ověnčený Máj, když kolem villy jel,
u našich okenic se hořce rozplakal.