Měsíc svítí do krajiny.
Úvalem se plíží stíny.
A mdlá víla s kalným okem
sedí, sedí nad potokem.
Do hlubiny smutně zírá,
cítí, že už odumírá.
A když hvozdy zrůžověly,
její sestry v dálce pěly:
„Drahá sestro, zle je, zle je,
v našich hvozdech vichr věje,
slunce skryto za oblaky,
vyhasly už naše zraky
naše luhy jsou bez květů,
a za noci žalno je tu.“
A mdlá víla hladí tělo,
které hlady zhubenělo;
zavírá své kalné oči,
hvozd se před ní v kruzích točí,
a nad hvozdem měsíc visí,
měsíc mdlý a měsíc lysý;
vidí nebe purpurové
a na něm se blyští snové.
Z potoka se pára zvedá.
Na mech klesá víla bledá.