Přál bych si jen, bych skonal v den,
kdy květen žehná vůněmi a světly do oken.
Niv zeleň plá, jak šperk se skví,
u cesty topol s oblaky o bouřích rozpráví.
A z dálav odkuds’ nevíš, víš,
v síň vzdechy viol zahrady jdou k tobě stále blíž.
A ty jsi šťasten, ozářen,
jak topolem bys byl, jejž líbá slunný sen.
Mdlé zvuky viol hojivé se chvějí, znějí blíž...
ty usínáš, se usmíváš... rtů smrti necítíš.