Stříbrná struno, napiatá na houslích srdce, zladěná pozemskou sudbou v stupnici touhy, tušilas vroucnou mou ruku, která se chvěje,
aby tě vzbudila ze sna? Jaké sny, bolesti, slasti dřímají v útlé tvé rakvi, očekávajíce chvíle,
v které by volně se vznesly v sluneční luhy, podobny zpěvnému sboru nebeských ptáků? Spatřuji před zrakem ducha všesměrnou hudební místnost:
jeviště širý je blankyt, diváci jasní jsou hvězdy plnící prostor – slavnostně oděné zjevy – které jdou naslouchat hudbě
duchových nadsvětných houslí slepého hudce... V paprscích Jitřenky stojím vznešeně klidný,
vlasy mé – oblaka bouřná – věnčí mi vysoké čelo, ledovec Gaurisankaru, nadšením duchové krásy vzrušená ruka pozvedá světelné housle,
pravěký nástroj, na jehož stříbrné struně nadšeným smyčcem všelidské, vesmírné lásky chystám se hráti.
Vteřiny proudí jak věky... Čekám, kdy hudební soubor zaslechnu vzkřiknout v obraznost snící... Pojednou, jako když živly procitnou v propastech bez dna
k divému reji, hudba hvězd počíná zníti, úžasná hudba! ve které hvězdy se rodí, slunce v ní hasnou,
světů sbor tančí... Zvuky mne strhují s sebou: Počínám hráti! Stříbrná struna se vzbouzí pod žhavým smyčcem,
vodopád jiskřících zvuků řine se věčnem, od hvězdy ke hvězdě tryská, šumí a blýská, jímá je žasem.
Výská v nich stvoření Všeho z praslova zdroje, v kterém i svět dřímal kdysi v představě boha, touží v nich odvěký zákon přerodu hmoty,
kterou duch protéká svěže, jako když kvetoucím sadem potůček zurčí, roste z nich zjevení lásky, která zem’ objímá vroucně
společným losem. Jasněji, slavněji jásá stříbrná struna, plesá jak vodotrysk pyšný životní mízy,
pěje mou svatební píseň s ohněm a vodou, hlásá mou naději v země obrodnou sílu, o mrtvých zpívá, již znova v živoucích vstávají z mrtvých,
o věčném návratu pěje, o matce blažené, která děcko své kojí... Nebeské zvroucnění houslí prochvívá stříbrnou strunu.
Radostí pláče... Skončena závratná píseň. Hudba hvězd dojetím tichne. V nadšeném, velebném vzruchu stojím a planoucí housle
tisknu si k hrudi: v stříbrnou strunu jsem promít’ vnitřní svůj život, souzvuku kouzlo. Obrovská koncertní místnost
pochvalou hřímá; slavnostně plající hvězdy vzdávají poctu slepému hudci. K jevišti vážně se blíží
plamenné Slunce, v éterné náruči hýčká květinu zářnou, rozkvetlou Zemi, blouznivci lásky ji klade oddaně k nohám:
nebeský dárek. V kvetoucí zahradě světa okouzlen těkám, v jedné své ruce mám spící duchové housle, na nichž se stříbrná struna usmívá ve snu
v předtuše slavnostní chvíle vesmírné hudby, ve druhé ruce mám prostou hrstku jen hlíny, odznak to pozemské krásy
pomíjejícné, které se dotýkám ústy v nadšení zbožném, jako se k matčiným prsům přimyká děcko v pocitu přítulné lásky,
vděčnosti k hmotě.
Cookies on Poetry Cove