Stříbrná struno, napiatá na houslích srdce, zladěná pozemskou sudbou v tóniny touhy, tušilas vroucnou mou ruku, která se chvěje,
aby tě vybudila ze sna? Jaké sny, bolesti, slasti dřímají v útlé tvé rakvi, očekávajíce chvíle,
v které by volně se vznesly v sluneční luhy, podobny zpěvnému sboru nebeských ptáků? Spatřuji před zrakem ducha obrovskou koncertní místnost:
jeviště širý je blankyt, diváci skvoucí jsou hvězdy plnící prostor – slavnostně zářící zjevy – přišedší naslouchat hudbě
zázračných etherných houslí slepého hudce... V paprscích Jitřenky stojím vznešeně klidný,
vlasy mé – oblaka čárná – věnčí mé vysoké čelo, ledovec Gaurisankaru, nadšením vzrušená ruka duchové krásy pozvedá zázračné housle,
pravěký nástroj, na jehož stříbrné struně plamenným smyčcem všelidské, vesmírné lásky chystám se hráti!
Vteřiny plynou jak věky... Čekám, kdy orkestr skrytý zaslechnu vzkřiknout v obraznost snící... Pojednou, jako když živly procitnou v propastech bezdna
k divému reji, hudba sfér počíná zníti, úžasná hudba! v které se planety rodí, planety hasnou,
planety krouží... Zvuky mne strhují s sebou: Počínám hráti! Stříbrná struna se chvěje pod žhavým smyčcem,
vodopád světelných tónů řine se věčnem, od hvězdy ke hvězdě tryská, šumí a blýská,
jímá je žasem. Výská v nich stvoření Všeho z prazdroje lásky, v kterém svět spočíval kdysi v představě boha,
touží v nich odvěký zákon přerodu hmoty, kterou duch protéká svěže, jako když kvetoucím sadem potoky zurčí,
roste z nich zjevení lásky, která svět objímá vroucně společným losem. Slavněji, jasněji pěje stříbrná struna,
zpívá jak vodotrysk pyšný životní mízy, zpívá mou svatební píseň s ohněm a vodou,
zpívá mou naději v země obrodnou sílu, o mrtvých zpívá, již znovu v živoucích vstávají z mrtvých, o věčném návratu zpívá, o matce blažené, která děcko své kojí...
Nejsladší andante houslí prochvívá stříbrnou strunu. Radostí pláče... Skončena závratná píseň.
Hudba sfér dojata tichne. V nadšeném, velebném vzruchu stojím a planoucí housle vinu k své hrudi: v stříbrnou strunu jsem vžehl vnitřní svůj život,
souzvuku kouzlo. Obrovská koncertní místnost pochvalou zvučí; slavnostně zářící hvězdy vzdávají poctu
slepému hudci. K jevišti zvolna se blíží Orion dálný, v světelné náruči nese květinku zářnou,
rozkvetlou zemi, blouznivci lásky ji klade oddaně k nohám: nebeský dárek. V kvetoucí zahradě světa okouzlen bloudím,
v jedné své ruce mám spící zázračné housle, na nichž se stříbrná struna usmívá ve snu v předtuše slavnostní chvíle sférické hudby,
ve druhé ruce mám prostou hrstku jen hlíny, odznak to pozemské krásy pomíjejíčné, které se dotýkám ústy v nadšení zbožném,
jako se přimyká ke rtům matčiným děcko v pocitu oddané lásky, vděčnosti k hmotě.
Cookies on Poetry Cove