Den umřel v náruči Noci.
A úzkou pěšinou v polích
toulal se stříbrný měsíc
a světlem zaléval luhy
a světlem poléval stromy,
vše polil stříbrným světlem
kudy se ubíral cestou.
Tehdy se zrodila láska:
v té noci stříbrné touhy,
a závoj pannenství klesl
do klína zardělé ženy,
a v loktech mužových pila
z poháru zemského štěstí.
A venku ubíhal měsíc
kvetoucím vonícím luhem,
poléval květiny stříbrem,
poléval zahrady stříbrem,
až všechno svítilo kolem
měsíční, stříbrnou září.