To bylo schodiště příkré a točité:
a šlo to pořáde do země hlouběji,
jen kahan, jejž jsem nes’, třásl se v noci té,
oh, šel jsem hledati ložiska nadějí.
A bledí skřítkové přede mnou prchali
do svojích brlohů, temnotou zalitých,
já klepal kladivem zvědavě do skály
zvuk zazněl dunivý jak škodolibý smích.
Takové schodiště příkré a točité:
Že jsem přec nezůstal u krbu raději,
vždyť vím, že řeknu si na konci chodby té:
„Ach, marná námaha! Není už nadějí!“