Z daleka odkuds’ dýše vůně mát,
a člověk se tak vnitřně šťasten cítí!
Je horký den... Kdes hučí vodopád,
jenž ze skály se do hlubiny řítí.
Pod sosnou ležím... Dýši svěží chlad. –
A v duši mé se tisíc písní nítí...
Vzpomínám na vše, co jsem míval rád...
Větvemi kousek modře jasné svítí. –
A vůkol tráva květin plna je.
Občas jen z dálných pastvin steskne si
třasavý nápěv tklivé šalmaje.
Jsem mdlý tak... sladce, něžně rozesněn,
a před mým zrakem plují zjevy žen
jak oblaka, jež táhnou nebesy.