Ulicí města kráčeje kdysi
spatřil jsem žebračku na stupních chrámu;
tříleté děcko jí sedělo v klíně
zírajíc do vřavy okolojdoucích.
Bolestným zrakem do ulice zřelo
a poutalo dámy svou křičící bídou
špinavých cárů, páchnoucích žalem,
prosebně spínajíc malinké ručky.
A hlava klesá; zrzavá kadeř
větrem se vlní, horoucně tiskne
dítě k svým ňadrům matka, že zdá se
život ten vůkol jediným peklem.
O, ženo bledá, ty’s obraz mé duše,
jež marně vzlyká na stupních dómu.