Jas měsíční mží na kraje.
Má duše touhou chorá je.
V poušť bledé noci vychází,
ji věrný Smutek provází.
Jdou spolu vážně, bez hlesu
v klín zamyšlených pralesů. –
A když již měsíc v dálce bled’,
zas úvalem šli zmdleně zpět,
a kudy cestou kráčeli
zem’ krví srdce smáčeli.