Pad bílý měsíc na kraje.
Má duše k smrti teskna je.
Do bledé noci vychází,
jí věrný Smutek provází.
Jdou spolu tiše, bez hlesu
do zádumčivých pralesů,
na břehy snivě modrých řek
natrhat květy pomněnek. –
A když už měsíc v mracích bled’,
pod strání zmdleně zas šli zpět,
a kudy cestou kráčeli,
zem krví svojí smáčeli.