Svých rukou němý žal
za varhan dumavých,
jež hučí z katedral,
já spínám do snů svých.
Své srdce zářící,
v monstranci rukou těch,
já zvedám k měsíci
v tichnoucích akkordech.
Žal bílých lilií,
v nichž plane touha mdlá,
nebesa opíjí,
jak vůně kadidla,
z nichž splývá modrý šlář
nad duše modlící,
jež kladou na oltář
své smutky slzící.