Svých rukou němý žal
za varhan dumavých,
jež hučí z kathedrál,
já spínám do snů svých.
Své srdce zářící
v monstranci rukou těch
já zvedám k měsíci
v tichnoucích akkordech.
Žal bílých lilijí,
v nichž hoří touha mdlá,
nebesa opíjí,
jak vůně kadidla,
z nichž splývá zlatý šlář
nad duše modlící,
jež kladou na oltář
svá srdce slzící.