Je míru odpůldne. Sním: Půjdu úvalem
v chrám hvozdu vlídného po hrázi rybníka.
V klid luk se usmívá modř zmládlé oblohy.
Trs růže šípkové pln poupat procitlých,
a vzduch je proteplen a zpestřen žlutásky,
již pijí znalecky
med z číšek kopretin...
To chvíle úchvatná je v lidském životě,
neb její úsměvy po léta nevadnou
a její pohledy se v duši vžehují.
Slyš! ženci ke spánku již klasům zpívají...
Je štěstí v přírodě i v nitru člověka.
Dvě nahá děvčátka se brodí pod lávkou.
A slunce mazlivě se houpá na vodě
a potok v hovoru vln líném odplývá...
Rád nyní dumal bych v trav loži u hvozdu,
pil světlo tekuté a vůně vdechoval.
Jak z modrého skla báň se klene nade mnou:
Jsem bodrý pastevec,
jenž hlídá ovečky –
v plyš luční ulehnu a toužím k oblakům.
Hruď blahem přetéká.
Jsem smavě rozptýlen jak prška sluneční,
jak trylky skřivanů, již tonou v oblacích,
jak šipky vlaštovek, jež s větrem závodí.
Ach, jak jsem rozechvěn snem, vzduchem, palouky
a září vějířem a vzdechy aleje,
kam zbloudí milenci, by zpovídali se
ve vůni akátů z muk lásky mladistvé.