Jednoho jitra pestré květy zvadly,
ztratil víru v svět
a uvěřil tekoucímu hrobu,
ale byl včas vyloven,
(lidé někdy zachraňují jiné)
teď marně plove ulicemi
jako v horečném spánku,
vlny řeky zří všude kolem sebe,
cítí dotyk rukou, jako by to byly ryby
nebo bludné řasy,
je mu stále zima,
vidí vše, jak by se díval
hladinou vodní na svět,
ze slizké hloubky,
kde odpočívá jeho skutečné tělo,
zatím co on,
stín zemřelého,
čeká, až utone
v lidské povodni