V aleji šeré jsme se procházeli,
mdlé naše rty se roztoužením chvěly.
My šli tak měkcí, sladcí, rozesnění,
a v listí stromů haslo světlo denní.
Nad námi píseň větru šumně vlála,
ty roztomile jsi se usmívala.
A když nás noční chvíle v háv svůj skryla,
na čelo jsi mne jemně políbila.
Ó, tu jsem toužil: Takto věčně jíti
a svoje štěstí se rtů ženy píti
a spokojit se vším, co svět nám skýtá,
co v žilách vře, co duší lidskou zmítá,
s životem splynout, s jeho smíchy, žaly,
by naše duše plameny se vzňaly.