Kraj osiřelý, v mlhách rozplihlý
jak zaprášený starý akvarel,
luh zasmušilý, potok ospalý
a němá stezka, po níž nikdo nejde,
leč když ho tíží nevýslovný smutek.
Jak zmije vítr někdy v trávě sykne
a bludný měsíc straší v oknech mlýna,
jenž před lety již stářím umlkl.
A nebe šedé, jako z olova
a listí šedé, jako z oceli
v tmy ztuhlém tichu, jehož nezvířil
již dlouho chodců rušný rozhovor.
A bludný měsíc straší v oknech mlýna.