Žiji rozpětí města,
ale krev má se neodcizila venkovu,
z něhož vykvet můj rod,
proto někdy vnímám bulváry jako nivy,
shluk domů jako lesy,
cítím dech polí z těl bližních,
již vracejí se ze setí neb ze žní,
jsem spokojen s jejich sousedstvím,
dají mi chutnat ovoce ze svých zahrad,
klábosím s nimi přes plot, kol něhož slídí,
chápu je lépe než oni mne,
mám je bez masky rád,
neboť v mých prsou je zdravý vzduch šumavský,
jenž mi růžoví tváře,
v mých očích žhne slunce českého jihu,
jež mne navštívilo v Praze
a potěšilo mne kytičkou úsměvů stráně,
na níž dosud se míčem baví mé mládí