Těch dnů si vzpomíná má snivá duše ráda,
dnů bledých chvil, kdy byla čistá, mláda,
neb dráždivým a sladkým voní dechem.
Tu slyším v snu jak skály zvučí echem,
jak šumí hvozdy, potoky jak pějí,
a vítr kterak stená ve aleji...
A náhle cítím zrak jak kalí se mi...
Tak v dlani skráň svou, zamyšlen a němý,
mně zdá se, že má hlava v zadumání
nad jakýms’ tělem drahým mi se sklání.