V osmatřiceti letech přehlížím zkoumavě s výše poznání získaných žitím řady svých minulých dnů,
očima zralého vůdce, srovnávám prohry a výhry, měřím směr cesty, jíž šel jsem za svojím vytčeným cílem;
posléze uznávám v duchu, žití že za oběť stálo, za krve prolité toky. Do dálky dívám se šeré,
do dálky budoucích roků, roztínám mečem své vůle oponu zaclánějící jeviště příští;
duchem svým měřím směr cesty, zkoumám svou odvahu, sílu, shledávám, touha že znovu po novém zápolu plane!
V přítomnost zrakem se vracím, doby své prohlížím zmatky, divými života proudy loďku svou srdnatě řídím,
vírům a úskalím čele vítězným rozmachem paží. Vidím své bronzové tváře, do kterých skutečna bouře
vkreslily osudné runy, vidím svá semknutá ústa Muzami líbaná vroucně, aby v mém zapěly nitru
stříbrné citové housle, vidím své prošedlé vlasy, na které starosti letmo navály předčasných sněhů;
oheň však pod sněhy hárá, srdce mé spící jest sopkou, která se probouzí ze sna v otřesů chvíli.
Nesmírná láska mne plní, rozžehá v očích mých slunce, pod jehož blaženou září rozkvetou srdce jak květy,
z úst mých se rozletí slova, podobná zpěvavým ptákům, jaro již zvěstují zemi, za rythmu vroucího srdce
spojí se bratrsky ruce národů světa, které jak perutí orlí objati chtěl bych svým duchem,
abych se hodným stal tebe, člověče Nového Věku! U dveří pokoje svého drobnou zřím postavu dívčí:
v ruce své kytičku drží, chudobku rozkvetlou z jara u cesty v trávě (chodci ji přišlápnou krutě
do prachu v chůzi), chce mně ji podati skromně, blahopřát také – beze slov stojí...
Pohlížím do jejích očí, zrcadel blankytně modrých, vidím v nich mohutnou palmu šumící ve výši listy
v zářivé potopě slunce; u pně, tam dole, se krčí oddaný břečtan, spíná své úponky zbožně
k vrcholku stromu, naslouchá modlitbě díků celému světu!
Cookies on Poetry Cove