Oblačné zjevy pílící v dáli,
přeludy světlé v mysli tvé vzňaly,
touze tvé daly peruti vzletů
do sféry krásy duchových světů;
zapomněl’s, že chlad okovů tíží,
které tě k zemi osudně víží.
Poutníče, který schyluješ hlavu,
nasloucháš drsným výkřikům davu?
Naděje luzné na luzích kvetly,
oči tvé plály slibnými světly,
věřil jsi bližním s prostotou děcka,
nadšením žehla bytost tvá všecka;
zapomněl’s, že zášť dneska či zítra
otrávit může pramének nitra.
Poutníče, který slzy své skrýváš,
v pohádce dětství vzpomínkou dlíváš?
Miloval’s ženu pro její něhu
jako nach růži slunného břehu,
toužil jsi po ní pro vůni čárnou,
toužil jsi po ní pro krásu žárnou;
zapomněl’s, že svým objetím paží
v srdce i trny klamání vráží.
Poutníče, který skonáš kdes v tichu,
pochopíš jednou písničku smíchu?