Když jsem zřel tě naposledy,
ó, jak byl tvůj úsměv bledý,
zírali jsme ještě spolu
do údolí šerých bolů,
kde se zvolna stromy tměly,
hvězdy bílé v mracích mřely,
kde se větve osyk třásly
v svitech luny, které hasly –
pak jsme navždy oněměli.
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.