Ty choré oči dumavé
jas pily luny stonavé.
Vždy rád jsem v ony oči zřel,
když západ tichem sadu šel.
V řas něžném šeru duch můj snil,
že v kraj touh dětských zabloudil,
kde perleťový vzkvétá sen
jak plachý úsměv princezen –
Teď ručky chladné jako sníh
spí svadlé v černých liliích.
Žel! příliš křehká pro žití
svým očím dala umříti.