Kráčel jsem pustým, bezlidným krajem.
Na vrších mřelo krvavé slunce...
Setmělé hvozdy mizely v noci...
Ticho se kladlo na pusté cesty,
nejisté stíny těkaly nivou,
pohřbenou mhou a paprsky luny...
Myšlénky černé syčely v lebce,
ruka se chvěla. Kráčel jsem stále
v temnotách tmavých, silnicí tmavou...
Cítil jsem: nyní půjdu tak věčně,
nenajdu klidu, nenajdu domu,
v kterém bych mohl najíti úkryt,
v kterém bych mohl najíti lidi
soucitných srdcí, spřízněných duší.
V daleku plála sinavá luna!
Zapomeň na vše, po čem jsi toužil.
Zapadni v noci. Odejdi navždy – –