V své síni sedím v těžkém zamyšlení...
Pojednou – jak by přelud v zrak můj šleh,
zřím velké město, v dálce, jako v snění,
s palmami, mořem, v slunce požárech...
A všechno kol tak známo připadá mi,
jak ožilo by v dávných vzpomínkách,
ty palmy, věže, moře, snědé dámy
s vějíři v rukou, v pestrých tunikách.
Tak jak bych zde žil před mnoha sty lety
pod touto žhavou, modrou oblohou,
zpijel se vínem, mořem, ženou, květy,
pěl o nich písně, psal je krví svou...