Vesnické palouky za doby podzimní.
V mlhavém závoji se slunce choulilo
a jenom chvílemi nechalo problesknout
stonavé paprsky na pustá strniště.
Já kráčel polními stezkami s děvčátkem,
jež chřadlo dlouho již dědičnou nemocí.
To krásné, srdečné a bílé stvoření!
Pod strání rostl hloh. My kolem kráčeli...
Tu, domnívajíc se, že na ni nehledím,
utrhla potají ratolest povadlou.
Já stisk jí ručinku a vyňal ratolest
a pak jsem políbil ji vroucně na ústa.
Tu malou větvičku jsem schoval do skříně
a mnohdy zahledím se na ni zamyšlen
a pak si vzpomínám na naše procházky
vonnými palouky za kalných večerů.
Ubohá zemřela. Víc nemám než tu snět,
již tehdy utrhla na cestě k vesnici
a kterou celuji ve chvílích nejdražších.