Řeka

Z lůna země, z podsvětí Krakonošovy říše, vybíhá čilý pramen jak dítě dovádějící

ve věnci květin nebo oblásků hravých, uniká matčině dozoru do světa smavě, prolézá smrčím, laškuje s úsměvy lučin, plní studánky pro dívky nebo se honí s vánky,

žvatlá a prozpěvuje si pod hvězdnou vlajkou. Pak sílí dešťovým křtem i stružkami, které loká,

touží po kamarádu, najde jej dumat u vrb, připojuje se k němu, je to již vážný jinoch,

spěje nejen již poli a háji, kol vrchů s fantomy hradů, zvědavě zajde i do dědin k lidem, očišťuje jim těla,

dodává svěžest i ryby do domácností, roztáčí křídla mlýnů, počíná si jak chasník, jenž učí se řádné práci. Pak dozrává věkem,

poznává, že je v spojení síla, cestou se s mnohými potoky sdruží, roste v mohutnou řeku, jež se žene v dál výbojně, prudce,

hledá překážky, aby je překonávala, chce vybouřit vnitřní svou sílu, pohání tovární stroje, na plecích hostí lodi, proudí a šumí velkými městy,

jež zrcadlí na svých vlnách, v objetí jímá plavce a hemží se živočichy, je dobroditelkou lidí i jejich metlou, řítí se kupředu, vábena cirkusem světa,

strhuje dravě s sebou pobočné řeky, vzpíná se jako kůň a hučí jak vichr, dychtí být stále větším, smělejším živlem. Posléze před sebou vidí vodního obra,

který na ni již čeká jak na svou nevěstu z dálky, chtivě se v náruč mu vrhá jako ženichu svému, jemu se oddává vroucně, v lásce s ním splývá,

tvoří s ním jedinou bytost: volné, nesmírné moře. A všechny řeky a moře širého světa kouzlí mlhy a mraky,

jež po nebi bloudí jak nádrže vláhy, z oblak se v zemi zas vrací, aby zplodily zdroje, jež změní se v potůčky, řeky a tyto v pravěké moře.

Ó božská kráso divů metamorfosy hmoty!