Prší tak tiše do šera
teskného mdlého večera...
Sedím u okna s ženou svou,
s ženou svou, sestrou, milenkou.
Slyším kvil deště vzlykavý:
„Což naše srdce churaví?...“
Prší tak tiše na město;
vlož ruku v mou, má nevěsto.
Slyšíš ten šum, stesk, kvil a sten?
„Nešťasten, šťasten, nešťasten...“
A stále zní šum deště jen,
zíráme v sebe, zříme ven;
mdlo venku, mdlo je v nitru mém:
„Budeme šťastni, nebudem?...“
Prší tak tiše do šera
zádumčivého večera...