Prší tak tiše do šera
teskného mdlého večera...
Sedím u okna s ženou svou,
s ženou svou, sestrou, milenkou.
Slyším kvil deště vzlykavý:
„Což naše srdce churaví?“
A stále šumí deště sten,
hledíme v sebe, zříme ven;
mdlo venku, mdlo je v nitru mém:
„Budeme šťastni, nebudem?...“
Prší tak tiše do šera
zádumčivého večera...