Co prchlo měst, vln, tvorů, hor
v proudu Času?
Když vidím řeku, jak ubíhá v dáli
a vím, že nikdy již nevstoupím v tutéž vlnu,
jež před vteřinou mi prchla,
cítím své míjivé jsoucno
přissáté k jedné vlně,
a přece proud někde vždy plyne,
a stále někdo v něj stoupá a nikdy do téže vlny.
To je propastně smutné a přece tak blouznivě krásné.
To je lidské mé jsoucno. Trvá jen chvíli.
Pro tu chvíli jsem zrodil se
a věky k ní spěl a když jsem ji našel,
musím ji opustit zase,
abych opětně stanul na břehu jiného proudu,
do něhož znova sestoupit musím,
a v kterém odplynu s určenou vlnou,
tak jde to stále
v přeměně věčné,
stále vlna a nikdy táž,
jež plyne do moře Nirvány