Zda tušíš peruti důvěrné chvíle,
když v ohništi hovoří oheň?
Ať zvenčí na okna útočí větve,
pojď, usednem’ důvěrně k sobě.
Jsem poutník hladový po vlídných slovech,
jenž znaven je hledáním štěstí.
Nuž, ve své objetí vábím tě nyní,
jsem posavad oblačný snílek!
Květ očí něžně ti položím k nohám
a šperky mých zpěvů se ozdob.
A báji vypravuj o cestách prince,
jenž nedošel toužného cíle,
jenž v boji podlehnuv uvadá žalem,
že nezískal milenky bílé.